Kdo jsem a co dělám? No přece! Meesha

Od nepaměti jsem milovala pastelky a všechny druhy barev, čím víc odstínů, tím líp. Čím větší papír, tím lepší. V těch dobách, kdy jsem ještě sotva udržela v ruce tužku, milovala jsem zalehnout na zem – u babičky, kam jsem chodila místo do školky, jsem si na koberec rozprostřela roli baličáku a byl ode mě klidně celý den pokoj. Nic víc, než dost velký papír jsme nepotřebovala. A pokud nebyly pastelky, postačila třebas i obyčejná tužka nebo fix. Nepotřebovala jsem se jít vyčurat, nepotřebovala jsem napít, nepotřebovala jsem ani oběd, ani svačinu. Byla jsem v úplně jiném vesmíru. Tyhle výlety do světa fantazie miluji neustále, a právě na takovou cestu bych ráda pozvala všechny návštěvníky svých stránek. S dědou jsme tehdy chodívali pro rohlíky a máslo k snídani.

Po cestě jsme míjeli hračkárnu, z které jsem nikdy neměla zájem o hračky, ale o arch balicího papíru a pak ještě občas o prstýnek, jeden z těch, co měli v mističce na pultě, s blýskavým skleněným kamínkem a pak už nic, pak jen velký prostor, rozložit papír a s prstýnkem na mém drobném prstíku vznikaly na papíře drakové a princezny, koně, stromy, sluníčka, ale hlavně ty princezny. Ležela jsem na břiše na zemi, ve vzduchu kopala nohama, až jsem většinou ztratila i bačkory. Jen nespouštět ten papír ze zřetele!

 

Když jsem byla opravdu ještě hodně malá, nebyly mi snad ještě ani dva roky, vylezla jsem doma na  kuchyňský stůl, který stál přiražený jednou stranou ke zdi a celou bílou stěnu vyzdobila záplavou žlutých sluníček.

 

Dodnes si útržkovitě vybavuji, že jsem měla vedle své postýlky nádhernou tapetu s nepřeberným množstvím pohádkových postav. Byly tam princezny, byl tam drak, princ se svým koněm, kouzelné víly… A já si vždycky před spaním prohlížela všechny ty obrázky a snila jsem o tom, že ten jejich svět je reálný a já jsem jeho součástí, až jsem vždycky usnula a pak se mi v noci zdálo o tom, jak si s nimi hraji, jak putuji jejich krajinu plnou nepředvídatelných překvapení.

 

Častokrát, když jsem jako malá dostala nějaký časopis nebo knížku, byla jsem zklamaná z obrázků, které i při mém dnešním zpětném pohledu nebyly dost dětské, nebyly dost jemné, nebyly dost plné něhy a fantazie..

Kdo jsem?

 

Kdo doopravdy jsem? Krátká jasná otázka a taaak dlouhá odpověď... Z velké části je má duše stále ta malá, okatá, blonďatá holčička - princezna, co ze všeho nejvíc milovala snít za bílého dne, lehnout si na baličák rozložený na babiččině vzorovaném koberci, kde se každá tužka bořila do papíru jako nůž do rozteklého másla.

V první třídě při otázce co budu dělat až budu dospělá jsem jako jediná bez zaváhání odpověděla, že budu malířka. Ne, nevymyslela jsem si žádnou typicky dětskou profesi, kterou říkají všichni a za dva roky si už ani nevzpomenou, že chtěli být popeláři, kosmonauti nebo fotbalisti. Malování mi vždycky dodávalo vnitřní klid, otevřelo mi dveře do světa fantazie, do mechového království, kde bylo chundelaté bezpečí, i když venku zrovna třeba řádil ten nejděsivější uragán.

 

 

Barvičky, kamínky, sklíčka, různé tvary, svíčky, keramika, přírodniny, vše co má v sobě příběh, duši, krásno. To jsem já..

Michaela Luňáková /  Micha Luna / Meesha

  • Black Facebook Icon
  • https://www.fler.cz/michaluna
  • Black Instagram Icon
  • Black Pinterest Icon
  • Black Google+ Icon
  • Black YouTube Icon
" Přejte si a nebojte se dosáhnout svými sny až ke hvězdám!​ "
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now